Publikace: Kdo nám chce zatrhnout TTIPec?

Přihlášení

Transparentní účet
Centrální facebookový profil KSČM
Petice proti cizím armádám a základnám na území ČR
Občanská poradna
Připojte se k nám
Komise žen ÚV KSČM
Mladí komunisté

Anketa

test skryta anketa

1. tohle se mi libi   
2. nelibi   

Anketa

Volba předsedy

26%
Tristar   26%
23%
Maxipes   23%
23%
Danuška   23%
28%
Vojtěch   28%

Anketa

Volba předsedy

petr   
honza   
pepa   
ÚVODNÍ STRÁNKA | Odborné zázemí | Politika ve zdravotnictví

Politika ve zdravotnictví

Vystoupení MUDr. C. Musila na celostátní konferenci ke zdravotnictví 9. října - definování zdravotní péče pro všechny

Vystoupení MUDr. C. Musila na celostátní konferenci ke zdravotnictví 9. října - definování zdravotní péče pro všechny (10.10.2005)

Na celostátní konferenci KSČM ke zdravotnictví konané 9. října 2005 ve velkém zasedacím sále Magistrátu hl. města Prahy s koreferátem na téma definice potřebné zdravotní péče pro všechny vystoupil vedoucí sekce zdravotnictví MUDr. Ctirad Musil.

 



Vážení hosté, soudruzi a soudružky,

odborná sekce zdravotnictví komise sociální strategie ÚV KSČM navrhla a Výkonný výbor UV KSČM přijal usnesení, že v rámci zdravotnické politiky KSČM nebude již používat pojem „standard“, ale nahradí jej pojmem „Potřebná zdravotní péče pro všechny“.

Důvodem je skutečnost, že v oblasti zdravotnictví není pojem „standard“ nikde ujednocen. Používá se pokaždé s jiným obsahem podle toho,  kdo o něm hovoří. Lékař pojmem "standardní postup" myslí zpravidla synonymum pro zvyklost ve smyslu zvyklého provedení a rozsahu léčby a má to souvislost s tzv. jednáním lege artis. Z finančního hlediska,  to znamená většinou z pohledu pojišťovny, je pojem "standard" dán tím, co lze uhradit, či špíše,  co je pojišťovna ochotna zaplatit. Pacient zpravidla standard přizpůsobuje spíše svým přáním, než skutečným potřebám,  a jeho pohled je značně subjektivní. Vznikly již určité pokusy o vytvoření standardů pro postup u jednotlivých onemocnění, ale to jsou katastrofické ukázky toho,  kam až lze zajít,  jestliže chceme stanovovat mantinely pro to, co je založeno na individualitě každého člověka. Lékař musí u každého pacienta rozhodovat zvlášť podle jeho zdravotních potřeb a šancí na úzdravu. Nadiktovaný mustr zcela potírá samotnou podstatu lékařské vědy, která je založena na individuálním přístupu, protože každý člověk je jiný.

Pojem „Potřebná zdravotní péče (pro všechny)“ označuje činnost, která vede k vyléčení, maximálnímu zlepšení či udržení zdravotního stavu, nebo aspoň zmírnění utrpení umírajícího,  a to na úrovni současné lékařské vědy a pomocí nejdostupnějších finančních a technických prostředků, které to umožňují.

Za nepotřebnou naopak považujeme takovou péči, která za vyšší finanční náklady nevede k lepšímu zdravotnímu stavu. Jedná se zejména o nadměrnou preskripci léků, používání luxusních materiálů či drahé hotelové služby při hospitalizaci netýkající se základního komfortu pacienta. Rovněž považujeme za správné vymezení obsahu pojmu "potřebná zdravotní péče" vůči stavům, které si pacient prokazatelně zcela vědomě navodil sám.

 

Zdravotní péče je ovlivňována několika prvky. Je to jednak spotřebitel péče (pacient), poskytovatel a zprostředkovatel péče (zdravotník), je to plátce (pojišťovna), řídicí systém (stát) a nesmíme zapomínat na materiálního dodavatele, kterými jsou medicínské a farmaceutické firmy.

Potřebnou zdravotní péči lze poskytovat všem jen tehdy, pokud bude nejen dostatečné množství finančních zdrojů, ale také jejich správné rozdělení mezi spotřebitele podle objektivních potřeb. 200 mld. korun, které zdravotnictví ročně spotřebovává,  je částka dle našeho názoru dostačující pro poskytnutí potřebné zdravotní péče pro všechy. Jde však o velké úniky mimo poskytování zdravotních služeb a dále o nesprávné rozložení i toho, co se do vlastní zdravotnické činnosti dostane. Problémy jsou jak na straně spotřebitele, tak i na straně poskytovatele, finančníka (pojišťoven) a firem.

Pacienti by správně podle tržního principu měli být hlavními regulátory veškerého zdravotnictví. Rozdílem oproti všem ostatním částem trhu je fakt, že nemocný člověk nemá svobodnou volbu, zda se bude léčit nebo ne, a nemá většinou ani vědomosti dostačující k rozhodnutí se pro spotřebu péče. Pacient je ochoten dát cokoliv pro to, aby se zbavil utrpení. Nápor reklamy navíc člověka bez medicínských znalostí pod tíhou jeho zdravotních problémů donutí spotřebovat často i zcela zbytečnou péči, která nepomáhá.

Typickou ukázkou je zdravotnictví současné Ruské federace, kde je trh otevřen volně i ve zdravotnictví. Obyvatelstvo RF má výrazně nižší kupní sílu, než obyvatelstvo ČR,  a přes to nakupují ruští pacienti podstatně větší kvanta léků, než jaké dostávají čeští pacienti bez přímé platby. Na tomto modelu je dobře vidět,  o co se ODS snaží. Pod tíhou zdravotních potíží budou reklamou dezorientovaní pacienti kupovat vše,  co jim přijde do cesty i kdyby měli umřít hlady. Potřebnou péči na straně pacienta tedy musí jednoznačně regulovat lékař a to na základě svého vzdělání.

Dalším problémem pacienta, tentokrát již ne nevědomým,  je útěk do formální nemocnosti před sociálními problémy. Jsou to například falešné neschopenky simulantů v produktivním věku, kterým hrozí nezaměstnanost a neschopnosti vynucené zaměstnavatelem. Snad ještě více jsou to staří občané, kteří utíkají do zdravotnických zařízení před psychickými problémy způsobenými samotou a tíživou sociální situací. Tady je regulačním mechanismem v současné době sice lékař, ale ten často selhává. Skutečným regulátorem spotřeby zdravotní péče indukované špatnou sociální situací musí být dobrá sociální politika a to ať již politika zaměstnanosti, nebo všeobecná péče o seniory, zejména ty přestárlé.

Pojišťovny mají v poskytování péče vždy snahu o její minimalizaci. Základním problémem je skutečnost, že soukromá společnost, což jsou dnes všechny pojišťovny, vždy koná svou činnost v zájmu o zisk. To znamená, že pojišťovna vždy musí z veřejných prostředků něco odvést mimo zdravotnictví,  jinak by nemělo pro ni vůbec smysl tuto činnost vykonávat. Jenomže pacient si neplatí zdravotní pojistku proto, aby živil nějakou banku. Zdravotní pojištění je povinné a je odváděno proto, aby bylo možno poskytnout ústavně garantovanou zdravotní péči bez přímé platby. Je podstatou solidarity, která je nutná z důvodu nejistoty budoucího zdravotního stavu. Povinnost dávat své finance nějaké soukromé firmě je ve skutečnosti povinnost živit někoho, kdo nám naše prostředky odvádí na jiné účely, než je slíbeno. Větší množství pojišťoven navíc nijak nepřispívá ke zlepšení zdravotní péče, ale zato zvyšuje finanční únik mimo zdravotnictví platbou za gigantický organizační aparát. Větší množství pojišťoven navíc neumožňuje regulaci počtu a druhu poskytované péče. Lékař,  který nemá smlouvu s jednou pojišťovnou,  ji podepíše s jinou. Omezení počtu pojišťoven na jednu jednak sníží úřednický aparát na minimum a navíc zvýší kontrolu nad poskytovanou péčí. Dále zlepší regulaci nadměrného počtu ambulancí některých specializací. Nejlepší možností je státní pojišťovna, nebo fond, která by navíc ani neodváděla zisk, tolik nutný pro soukromníka, mimo zdravotnictví. Kongres USA ustanovil komisi v čele s prof. Relmanem, která dospěla k závěru, že soukromé zdravotnictví je drahé a neefektivní. Komise konstatovala, že soukromé zdravotnictví by nemělo přesahovat 25 % poskytované péče. Rovněž v USA bylo zjištěno, že přímé platby u lékaře nejen,  že nesnížily spotřebu zdravotní péče, ale jediné,  co snížily,  byla prevence, jejímž následkem se prodražila léčba následků chorob vzniklých absencí prevence.

Velmi výrazným prvkem zdravotnictví jsou producenti zdravotnických materiálů, léků a přístrojů. Firmy různými prostředky dosahují jednak co nejvyšších cen svých produktů, ale někdy také nekalým způsobem své výrobky prodávají. Prvním faktorem je monopol. Farmaceutické firmy skupují patenty, díky čemuž mají možnost po mnoho let produkovat léčivo za jakoukoliv cenu, kterou si určí. Totéž se týká i firem nabízejících přístroje nebo vyšetřovací reagencie pro laboratoře. Fiktivní výzkum a náklady na výrobu bývají nejčastějším argumentem při zdůvodňování nepřiměřené ceny.

Další faktor zvyšující cenu produktů jsou drahé pobídky poskytovatelům zdravotní péče ať již na úrovni

c. musil
managementu, nebo přímo lékaře. Farmaceutické firmy tak veřejné prostředky zdravotnictví používají nejen pro svůj extrémně přemrštěný zisk, ale dokonce na uplácení při nelegální soutěži na trhu. Vzhledem k tomu, že mnohé farmaceutické firmy jsou nadnárodní, tak nelze dosáhnout na jejich mnohé celosvětové činnosti. Zejména nelze prokázat náklady na výzkum. Každopádně lze nařídit veřejné účetnictví s jeho kontrolou. Provize by měly být předmětem auditů. Dále by měly být zvýhodněny firmy s levnějšími generiky.

Hlavním regulačním mechanismem zdravotnictví by měl být stát. Poskytování potřebné zdravotní péče lze státem usnadnit zejména jeho správným organizováním. To lze samozřejmě docílit jen tehdy, bude li mít stát k tomu prostředky. Jedním z prostředků, které by měl mít,  je integrovaná síť zdravotnických zařízení, která bude zaručovat dosažitelnost zdravotní péče pacientům jak geograficky, tak i oborově. Podstatou jakéhokoliv soukromého podnikání je zisk. Do této pozice jsou tlačeni i soukromí lékaři, mnohdy i na úkor péče o zdravé populace. Proto soukromé zdravotnictví nemůže zaručovat v geograficky odlehlých oblastech a v méně lukratrivních oborech zdravotní péči. Ta se tím stane nedostupnou pro část obyvatelstva. Tato situace nyní nastává například ve stomatologii. Stát by měl regulovat počet ambulancí, aby nedocházelo k nárustu počtu ambulancí některých specialistů. Ti totiž v zájmu zisku musí vykazovat více výkonových bodů, aby se uživili, čímž dochází k zbytečnému úniku z veřejných prostředků. Stát by měl podporovat veřejný sektor proti soukromému. Stát by měl zasáhnout do restrukturalizace lůžkového fondu podle potřeby zdravotního stavu obyvatelstva. Stárnoucí populace má stále větší nároky na obsazování lůžek následné péče a pravděpodobnost, že se pracovně přetížená generace v produktivním věku bude po večerech starat o své přestárlé rodiče je utopie. Rovněž by měla vyjít vstříc sociální politika se starostí o seniory, aby nemuseli utíkat do falešné nemocnosti před samotou a bezmocností.

Za naprosto nepostradatelnou část potřebné zdravotní péče pro všechny považujeme prevenci. Jde o činnost, jejíž výsledek se vždy dostavuje až s určitým odstupem času,  a proto bývá většinou první položkou zdravotnictví, která bývá škrtána. Jde i o velmi špinavý politický tah, protože choroby vzniklé na základě absence prevence padají na hlavu až následujících politických subjektů u moci a pozdějších vlád. U některých druhů škodlivých působků (kouření, alkoholismus, drogy) se chorobné stavy (rakovina, cirhosa) dostavují až s několikaletým zpožděním a v případě aterogeneze ve vztahu k stravě a životnímu stylu je to až několik desítek let. Prevence zaměřená na zdravý vývoj dětí a dorostu by měla být naprostou samozřejmostí. Silně opomíjenou prevencí je prevence psychosomatických chorob. Ta patří i do oblasti sociální a pracovní.

Zdravotnická sekce se zásadně staví proti jakékoliv veřejné formě reklamy na léky. Nedostatečné znalosti farmakologie u občana bez medicínského vzdělání umožňují reklamě vnutit komukoliv prakticky cokoliv. Jednou neetickou stránkou je vysávání peněženek občanů, druhou,  ještě horší,  je ohrožení zdravotního stavu pacientů zakoupením nevhodného léku. Snaha ODS povolit reklamu na všechny, tedy i preskribované léky,  je jen předstupněm k volnému prodeji léků, jak je tomu mnohde ve světě. To bude mít za následek nejen sebepoškozování pacientů, ale i například vzrůst rezistence mikrobů na antibiotika, což poškodí celou populaci a ne jen toho, kdo si lék kupuje. Reklamu lze dopustit jen na to zboží, které je hodnotitelné všeobecnými občanskými znalostmi.

Ústředním prvkem ovlivňujícím poskytování zdravotní péče je zdravotník. Ten je ve skutečnosti třecím kamenem mezi vším, co jsem dosud zmínil. Žádost pacienta o péči nemusí být vždy oprávněná, jako třeba u simulantů, nebo reklamou navedených pacientů. Proti tomu stojí tlak pojišťoven. Prezenty firem zase působí proti zájmu pacienta i pojišťovny. A to vše ve víru nedobře organizované zdravotní péče. Zdravotník je jen člověk a přílišný tlak těchto faktorů vybije i z poměrně charakterního člověka ohled na pacienta. U každého zdravotníka by mělo být apelováno na morální hodnoty. Nelze se však spoléhat jen na to.

Dobrým zdravotníkem může být jen ten, který má dostatečné vzdělání a dostatečnou motivaci k práci. Vzdělání musí být považováno za součást práce. Jakýkoliv čas vynaložený na vzdělání bezprostředně související s výkonem zaměstnání musí být považován za výkon zaměstnání a podle toho i ohodnocen. Vzdělání nesmí být požadováno mimo pracovní dobu a,  je li to nutné, pak musí být proplaceno jako přesčas. Je nepřípustné, aby si takovéto vzdělávání platil zdravotník sám ze svého příjmu. Časové a pracovní vytížení zdravotníka musí být přiměřené k biologickým schopnostem člověka. Finanční ohodnocení musí zohledňovat zodpovědnost,  kterou s sebou práce s lidskými životy nese.Musí zahrnovat neustálou nutnost vzdělávání se, pracovní stres, nepravidelnost pracovní doby se službami, odluku od rodiny v nevhodnou denní dobu a v některých oborech i fyzickou náročnost. Je třeba si uvědomit, že zdravotní sestra je jediné povolání v ČR, kde se nerespektuje maximální povolená hmotnost zvedaného břemene. Zdravotní sestra je povinna polohovat i stokilového pacienta bez ohledu na předpisy platné v ČR. Velké množství zdravotníků žije v manželském svazku s jiným zdravotníkem a služby v nemocnicích výrazně ztěžují starost o jejich děti. Zdravotníci zcela prokazetelně získávají vlivem práce s nemocnými mnohem častěji různé nákazy,  než jejich spoluobčané. Rizikové příplatky,  pokud jsou vůbec vypláceny,  málokdy převyšují řád stokorun,  a to i přes riziko úmrtí na následek nákazy v souvislosti s výkonem zaměstnání. Na druhou stranu jsou vedle velice špatne placených zdravotníků i extrémně vysoce ohodnocení lékaři. Často jde o s farmaceutickými firmami lobující vedoucí pracovníky nejen managementu, ale i samotného provozu. Toto způsobuje neustálé poukazování na vysoký příjem lékařů, který je ve skutečnosti jen statistickým průměrem zvýšeným lékařskou aristokracií. Existence lékařské smetánky zcela znemožňuje dobré ohodnocení řadových lékařů a dalších zdravotníků.

V případě profesního pochybení zdravotníka, který poškodil pacienta z důvodu vyčerpanosti při pracovním přetížení musí být jednoznačně sankcionováno vedení zdravotnického zařízení. Proto musí být zcela striktně dodržován minimální počet zdravotníků na příslušný počet pacientů a výkonů. Jenom vzdělaný a nepřetížený zdravotník s dobrým finančním ohodnocením nesrážejícím motivaci k práci je zárukou dobré zdravotní péče o pacienta.

 

SHRNUTÍ:

Dostupnost potřebné zdravotní péče pro všechny je tedy záležitostí zejména finančního přerozdělení a kontroly úniků, nikoliv neustálého navyšování vyhrazených veřejných prostředků. Musí být navýšena kontrola státu, protože soukromý sektor je motivován především ziskem. Zabezpečení potřebné zdravotní péče pro všechny lze docílit státním pojištovnictvím, kontrolou cen léků, zajištěním optimální integrované sítě zdravotnických zařízení, omezením reklamy na léky a omezením aktivit farmaceutických lobby. Dále je nezbytná zdravotní prevence, dobrá sociální politika i politika zaměstnanosti. Aby bylo možno lépe charakterizovat tyto kroky, doporučujeme nepoužívat dále bezobsažný výraz standard v souvislosti s poskytováním zdravotní péče, ale nahradit jej pojmem „Potřebná zdravotní péče pro všechny“.

 

Autor: C. Musil Zdroj: Odborné zázemí ÚV KSČM
© KSČM 2003 - 2014. Všechna práva vyhrazena